Jak zjistit, zda chemické složení cívky z nerezové oceli 321 odpovídá normě

Testování chemického složení321 cívek z nerezové ocelipro shodu s normami obvykle vyžaduje chemickou analýzu. Níže jsou uvedeny některé běžně používané testovací metody:

1. Spektroskopická analýza

Princip: Rentgenová fluorescence (XRF) je nedestruktivní metoda elementární analýzy. Vystavuje vzorek rentgenovému záření a stimuluje fluorescenční emisi prvků ve vzorku. Spektroskopická analýza pak určuje obsah prvků.

Použití: XRF dokáže rychle a přesně detekovat hlavní legující prvky v nerezové oceli a porovnat je se standardním složením, aby určil, zda chemické složení nerezové oceli 321 splňuje požadavky.

2. Metoda spektroskopického oblouku

Princip: Plazmová spektroskopie využívá vysokoteplotní plazma k excitaci prvků ve vzorku, což způsobuje, že emitují specifické spektrální čáry, což umožňuje určení typu a koncentrace prvku.

Použití: Tato metoda nabízí vysokou citlivost a přesnost pro více prvků v nerezové oceli, což umožňuje detailní analýzu chemického složení vzorku.

3. Chemická titrace

Princip: Vzorek se rozpustí a nechá reagovat s chemickým činidlem o známé koncentraci. Změny pozorované během procesu titrace umožňují stanovení obsahu konkrétního prvku. Například chlorid, fosfor a síra lze často stanovit pomocí titrace. Použití: Tato metoda je vhodná pro detekci určitých prvků v nerezové oceli, ale vyžaduje poměrně jemné experimentální postupy.

4. Způsob spalování

Princip: Tato metoda zahrnuje spalování vzorku, při kterém uhlík a síra v něm reagují s kyslíkem za vzniku oxidu uhličitého a oxidu siřičitého. Obsah uhlíku a síry se určuje měřením množství těchto plynů.

Použití: Vhodné pro detekci obsahu uhlíku a síry v nerezové oceli.

5. Chemické rozpouštění a chromatografie

Princip: Vzorek nerezové oceli se rozpustí ve vhodné kyselině nebo rozpouštědle a výsledný roztok se analyzuje pomocí plynové chromatografie nebo kapalinové chromatografie ke stanovení obsahu stopových prvků ve vzorku.

Použití: Tato metoda poskytuje vysoce přesnou analýzu pro detekci stopových prvků v nerezové oceli.

6. Metoda spektroskopické emise

Princip: K analýze kovových prvků se používá spektroskopický emisní fotometr. Vysokoteplotní plamen nebo elektrický oblouk excituje kovový prvek a způsobí, že emituje specifické spektrální vlnové délky. Intenzita emise se měří fotometrem pro stanovení obsahu prvků.

Použití: Běžně se používá ke stanovení obsahu legujících prvků v nerezové oceli.

7. Metoda mikroanalýzy

Princip: Rastrovací elektronová mikroskopie kombinovaná s energeticky disperzní spektroskopií (EDS) umožňuje pozorování povrchu nerezové oceli ve vysokém rozlišení a současnou detekci rozložení povrchových prvků.

Použití: Vhodné pro analýzu místního složení a mikrostruktury nerezové oceli, zvláště když povrch vzorku obsahuje nečistoty nebo vykazuje výrazné změny.

Testovací kroky:

Příprava vzorku: Odeberte vzorek a proveďte příslušné zpracování podle potřeby.

Výběr vhodné testovací metody: Vyberte vhodnou metodu analýzy na základě testovaného prvku a požadované přesnosti.

Srovnávací norma: Porovnejte výsledky testu s normou chemického složení pro nerezovou ocel 321. Podle GB/T 4237-2015 a dalších příslušných norem jsou hlavními složkami nerezové oceli 321: obsah uhlíku (C) ≤ 0,08 %, obsah síry (S) ≤ 0,03 %, obsah fosforu (P) ≤ 0,045 %, obsah chromu (Cr) %-1 N, obsah niklu 9-17 % titanu (Ti) obsah ≥ 5 × C %, s ostatními kontrolované stopové prvky.

Závěr: Prostřednictvím výše uvedených metod chemické analýzy je možné přesně určit, zda chemické složení321 cívek z nerezové ocelisplňuje standardní požadavky. Tyto metody je obvykle nutné provádět v laboratoři a měli by je provozovat odborníci, aby byla zajištěna přesnost výsledků.